target="_blank"
Vandr Chvojnice, Oslavka

Začínaly prázdniny (pro některé již poslední) a tak jsme si říkali, že bysme měli někam vyrazit na větší vandr, nejlíp někam dál třeba do Rumunska, Slovinska… Rozhodli jsme se pro Slovinsko a výlet už začínal dostávat reálné obrysy, ale na poslední chvíli z něho bohužel sešlo a tak jsme zrealizovali náhradní variantu vandru – klasická Oslavka, ovšem plus Chvojnice, kde jsme ještě na vandru nebyli a někteří v těchto končinách nebyli ještě vůbec.

1.den A tak jsme se dne 18.srpna L.P. 2008 sešli v pět odpoledne na vlakovým nádraží v Náměšti. Říkali jsme si, že každý správný vandr začíná vlakem a tak jsme jeli do Kralic – Kotel, Béďa a Vinnetou. V Kralicích na nádraží byla hospoda výjimečně zavřená, tak jsme se spokojili s hospodou na křižovatce. Po pár pivech jsme po tmě s jednou čelovkou vyrazili směr říčka Chvojnice a po dvou hodinách cesty jsme zakempili na cestě u Chvojnice a šli spát.

2.den Ráno po menší snídani (někteří), jsme se vydali hledat nějaké tábořiště. Misi jsme splnili – bylo to krásné velké tábořiště a jako odměnu nám všem Kotel uvařil výbornou francouzskou polívku a mezitím se k nám připojil Sobol. Při vaření dalšího chodu jsme si zahráli karty. Párkrát prší, klasické kvarteto a pak jsme ještě oživili vzpomínky na ranné mládí – kvarteto motorek, jak pokaždý někdo říká:“objem válců 1150 ccm, maximální rychlost 200 km/h, atd…“ – jistě si na tenhle typ karet vzpomínáte. Akorát jsme litovali, že nemáme ještě lodě, auta nebo letadla… Taky se Béďa vydal do Chvojnice spáchat kompletní hygienickou očistu – říčka byla teda pěkně studená. Vody v jednom místě bylo hodně – Béďovi až po pás, jinak je Chvojnice malý potůček. Večer jsme hráli žolíka – Kotel dokonce musel chvíli svítit baterkou, abychom ještě viděli na karty. U večerního ohýnku jsme kecali a vzpomínali na hudbu devadesátých a pak i osmdesátých let, vypily se téměř všechny zásoby alkoholu, páč se nám s nima nechtělo pořád tahat v báglech a další den jsme měli v plánu dokoupit zásoby jak alkoholu, tak potravin v Senoradech.

3.den Další den jsme dopoledne zůstali na stejném místě. Náplň činností byla opět stejná – jídlo, karty a aspoň malá hygiena. Na oběd jsme si udělali svíčkovou se špagetama a aby v ní bylo nějaký maso, tak jsme tam doplnili opečený špekáčky. Nebaštili jsme se výborně. Po obědě nás čekala cesta do Senorad, kde v hospodě v místním penzionu byla možnost se dívat na přátelskej fotbal Anglie – Česko. Pod Ketkovákem se nachází kantýna, ve kteréžto jest možno u piva poseděti a karbanu holdovati a tak jsme opět pokračovali v hraní žolíka. Aby hra byla zajímavější, bylo rozhodnuto, že budem hrát o peníze – nejvíc se dařilo Sobolovi, kterej vyhrál asi stovku a já s Béděm jsme na tom byli chmurně… Pivo míjelo pivo a po asi šesti hodinách v kantýně jsme si uvědomili, že bysme asi měli vyrazit na ten fotbal. Utkání bylo zajímavý a dobrý a škoda jen, že naši nevyhráli - měli určitě na to. Na cestě ze Senorad přišla naše menší krize – ňák jsme se nedokázali dohodnout, jak a kam v noci pokračovat – Béďa to vyřešil po svým – když se s ním prej nikdo nechtěl bavit, že má blbý kecy, když je vožralej, tak vypil všechen rum – jó, taky řešení. Nakonec po dlouhý diskuzi jsme zakotvili v příkopu u cesty uprostřed pole nad Senoradama.

4.den Ráno se dobrá duše Kotel obětoval a šel zpátky do Senorad pro vodu a chleba. Když jsme vyrazili směr Skřipina, tak nás opustil Sobol – zamířil k silnici na stopa a jel dom, páč chtěl ještě jet na jinej vandr. Pak naše kroky vedly cestami necestami dolů na Skřipinu. Míjeli jsme ty spousty a spousty chat, tábor Skřipina a první přestávku udělali u jezu na Skřipině. Hlubší voda nám nedala a ve vodě se párkrát zableskla naše třpytka. I bez úlovku nám ale aspoň zůstal dobrý pocit z rybaření. Kolem Oslavky pokračovala naše cesta až ke Komárce (Kančí louce), kde jsme přešli přes lávku, kterou tam už léta pravidelně po jarní oblevě staví trampští nadšenci. Na Komárce jsme zakempili na oběd a dali si opravdovou siestu – supr odpočinkové odpoledne. Potom jsme doputovali ke Kobře, pod kterou se Béďa i Kotel dobře vyřádili v řece a večer jsme ocitli na našem velmi oblíbeném místě – na pláži pod Lamberkem. Poslední zbylé zásoby jídla se nám hodili na toasty na roštu - mňamka. Pak jsme spotřebovali i poslední skromné množství alkoholu, dlouho potom i na sucho povídali a poté ulehli k poslednímu spánku na vandru.

Poslední den už byl čistě ve znamení zpáteční cesty – nikomu se nám moc od Oslavky nechtělo… „Cesta“ dál po pravém břehu Oslavky byla docela špatně schůdná, ale asi právě proto nás bavila. Po spadlém kmeni jsme u bývalé lávky, resp. u lan, přešli na druhou stranu řeky. U Vlasáka jsme udělali poslední zastávku a s vědomím, že za chvíli jsme doma, jsme si užívali poslední krásný chvíle u Oslavky. Naše cesta na konci asi ani nemohla být symboličtější či nostalgičtější - vedla až do Náměště po kolejích. Zastávka na mostě, poslední pohledy na přírodu a Náměšť, rodiny, koupel a pak dál každodenním životem…

Počasí nám snad ani nemohlo vyjít líp a všem se nám celej vandr moc líbil, tak zas někdy příště u Oslavky a vandrům zdar.

Vinnetou
Foto: ZDE!!